František Koštuřík: Pět vteřin

02. 10. 2018

Zvoní. Poslední pátá hodina na letecké průmyslovce v Uherském Hradišti. Letíme do likusáku na oběd a školní aktovky posíláme po spolužácích na svobodárku. Ve spěchu ještě hlásím kuchařkám počet večeří, které nám nechávají v okýnku. Tak to funguje.

 

František Koštuřík: Pět vteřin

 

Je podzim 7. října 1959. Nádherný den, nebe plechové, bez mráčku a větru. Vzhledem k tomu, že počasí s termikou je již za námi, přemýšlím cestou na kole, co dnes budeme létat, aby to bylo zajímavé. Rozhoduji se pro přezkoušení pilotů z techniky pilotáže a to zejména na vybírání vývrtek s více otočkami. S tímto návrhem náčelník souhlasí a proto okamžitě připravujeme techniku na start.

 

Na „téčku“ provádím předletovou přípravu kluzáku VT-109 Pionýr, které se zúčastňuje pět pilotů. Z vlastní  zkušenosti vím, že pokud se při vývrtce točí více otoček, tak se otáčení zrychluje a vybírání je náročnější. Protože tento cvičný dvousedadlový kluzák vybíhá z vývrtky sám po první otočce stoupavou zatáčkou, rozhoduji se letět bez padáku, aby se dala dobře přitáhnout řídící páka a kluzák tak mohl udělat více otoček.

 

Proběhly čtyři přezkušující lety a je připraven ten poslední. Na vzlet přichází ještě Pavel, student třetího ročníku, s fotoaparátem a říká, že nám ten den udělá ještě poslední snímek. Poté přijel na vzlet ještě náčelník a vidím, že není něco v pořádku. Zjistil, že jsem bez padáku. Je zrušen vzlet a já si padák musím obléknout. Později ze zápisníku letů vím, že je to můj 1 487. vzlet.

 

Vzlet je opět obnoven, lano napnuto a vlekař dává plný plyn. V 16:44 se ve vleku s VT-109 Pionýr dáváme do pohybu. Přede mnou sedí pilot Karel Berger se svými 130 nalétanými hodinami, student čtvrtého maturitního ročníku, pocházející z Jaroměře. Zvedá příď letounu, mírně přitlačí na kolečko a čeká až dosáhne 60-70 km/hod, což je rychlost pro odpoutání. Rovněž vlekař dvakrát poskočí a jsme ve vzduchu.

 

Po vzletu směrem na Uherské Hradiště však vlekař v poměrně malé výšce točí na pravý okruh, takže nad Kunovicemi se nacházíme přibližně ve stometrové výšce. Nalétáváme nad skupinu domů, kde s vlekem točí zatáčku o 360° a Karel mě upozorňuje, že jsme nad domem jeho milé Marušky, studentky prvního ročníku průmyslovky. Pohledem dolů je zřejmé, že tento průlet měl domluvený, poněvadž lidé dole létají na dvoře s plechama nad hlavou.

 

Vlekař dotáčí, dává plný plyn a stoupáme do výšky 1000 metrů. Než se vyšplháme, Karel mi sděluje, že z letiště jde hned za milou pomoci péci koláče, protože v Kunovicích budou hody. Jsme nahoře, vlekař mává křídly a Karel se odepíná.

 

Provádíme výhledovou zatáčku a povinné úkony před vývrtkami. Karel srovnává letoun do směru, natahuje nad horizont, kope plnou levou nohu a už se vrtáme. Po vybrání a vytracení rychlosti opakujeme vývrtku doprava.

 

Asi 150 metrů před dotočením vývrtky do směru Karel dává plnou kontra nohu, potlačí, letíme střemhlav a vybíráme. Ve spodním bodě oblouku, kdy je rychlost asi 150 km/hod a letoun je nejvíce namáhán se nad hlavou bez varování láme kryt kabiny. Je nám okamžitě jasné, že letoun je neovladatelný.

 

Křičím, „vyskoč“!!!! To, že pochopil situaci zjišťuji, neboť první otevírá kabinu. Pak se již věnuji jenom sobě. Rozepínám upínací pásy a odhazuji je, aby mě při výskoku některý nezachytil. Pak okno!

 

Letím vzduchem, límec od kožíšku mě šlehá do obličeje a bleskne mi hlavou myšlenka, že se přece nemůžu zabít. Nahmatám rukojeť padáku a trhám. Padák se mi otevírá a něž se stačím rozhlédnout, praštím sebou o zem. Bosky. Jak se mi padák otevřel, tak mě to vyzulo.

 

Jsem na poli. V okruhu 30m vidím na hromadě trosky letounu a kousek opodál leží Karlovo tělo. Běžím k němu. Situace, ve které nacházím Karlovo tělo mne provází celý život. Leží obličejem vzhůru a všechny vnitřnosti jsou venku. Nevím, co mám dělat. Během krátké chvíle přijíždí sanitka na letiště.

 

Při vybírání vývrtky jsem si všiml výškoměru, který ukazoval 550m výšky. To znamená, že k záchraně života jsme měli přibližně 5 vteřin. Následně bylo zjištěno, že oko závěsu mělo v materiálu bublinu.

 

V upomínku na kamaráda Karla Bergera, který létání a Marušku měl tak rád, sepsal po 58 letech účastník letecké havárie František Koštuřík.